Punk not dead / 1991 /
Citace z knihy
Sex Pistols aneb Jak to všechno začalo
" V létě roku 1975. Do zvláštního londýnského módního salónu s názvem Sex vešel mladičký Johnny Lydon. Přestože obchod vzkvétal nejroztodivnějšími módními obleky s křiklavými ozdobami, upoutal na sebe pozornost právě on. Nazeleno obarvená vztyčená čupřina, potrhané tričko s nápisem tehdy všeobecně populární kapely s načmáraným dovětkem - "nenávidím". Arogantní pseudopubertální výstřední chování, skřípající hlas, zkrátka něco, co spolumajitele kontroverzního módního obchodu, Malcoma Mc Larena, (tehdejšího manažera The New York Dolls) zaujalo na první pohled. Zakrátko avizovaný zemní plyn bouchl a v ostrovním království se začaly dít věci.
Rotten (alias Lydon) - "Nevím, co chci, ale vím, jak toho dosáhnout. Zničit všechno." Vznikla nová hudba nezatížená neduhy dospělých, vznikla hudba z lidu, jasná a přímá -punk. Jakýsi nový podzemní městský folklór s ideovou náplni anarchismem a pubertálním nihilismem. Každá hudba má své představené, své idoly a i když se právě tomuto idol-slví a zbožňování Sex Pistols bránili, Johnny Rotten se tím idolem "probuzené" mládeže bezpečně stal. Rebelantský, divoký představitel (pro babičky určitě -"pekelník") nové nastupující generace, který srozumitelně a hrubě nakládal se vším, CO mladé tak sralo, co je ponižovalo. Přirozeně že sám by toho tolik nezmohl, a proto tu byli kytarista Steve Jones, baslsta Glen Matlock, bubeník Paul Cook (před příchodem Rottena společně vystupující ještě jako -The Swankers ;i obehrávající hity Who, Small Faces) a také Malcolm Mc Laren, všehoschopný manažer a producent. Ten měl nepo* chybný podíl na ostrých sociálních textech a agresivně vyex-ponované zuřivé muzice, i když si ale myslím, že zas ne tak velký, jak se divákům snaží namluvit ve filmu, ve kterém sám sobě slaví pomník- "The Great Rock-n-roll Swindle". Tvrdí v něm, že jedině on vymyslel punk, načež prezentuje členy Sex Pistols jako loutky v divadélku, s kterými pomocí nitek bezostyšně manipuluje. On prý předhazoval témata skladeb, vybíral a aranžoval nahrávky, on údajně vymyslel punkovou módu, heslo "No Future". On, jak dále tvrdí, sjednával koncerty a především plánoval různé skandály, za které byl vždy bulvární tisk tak vděčný. Ač je pravda asi někde v půlce, těch
skandálů bylo opravdu požehnaně. V podstatě jimi byly obě už známé singlové hitovky - na konci roku 75 vydaná" Anar-chy In The U.K". (Anarchie ve Spojeném království), zpochybňující všechny řády, napadající proslovy renomovaných politiků, znesvěcující církev a vůbec celé náboženství. Dále rouhavá hymna"God Save The Queen" z jara roku 77, z období horečných příprav oslav k 25 letům panování královny Alžběty s následným provokačně improvizovaným koncertem na palubě vyhlídkového parníku Queen Elizabeth, plujícím po Temži, a to přímo ve dnech slavností. Od prvních koncertů se na pódiu po Rottenově boku objevovala nahotinka dívka - i to bylo na puritánskou Anglii až dost. Korunu všemu, vedle četných přisprostlých výrazů a gest, Rotten nasadil v televizním interview v prosinci 76. V jeho průběhu moderátor Bili Grundy neustále přemlouval Johnnyho, aby řekl nějaké ty své sprosté výrazy, přičemž Sex Pistols a punk jako takový pohrdavě přehlížel a zesměšňoval jako nějakou krátkodobou módní filmovou příšerku. Od Rottena si sliboval pouze nějaké to vzrušení ve svém nudném programu. Dočkal se svého - "You Dirty Fucker - Ty špinavý kurevníku". Není divu, že poklidným čajovým životem načichlý řidič náklaďáku, sedmačtyřicetiletý James Holmes, rozkopl obrazovku svého televizoru a novinářům dychtivě sdělil tolik pro ně potřebné a žádané - "Nejsem žádný násilník, ale nechci, aby mi do mého bytu při odpoledním čaji pronikal takový výkal!" Přesně tohle potřeboval bulvární tisk k rozvíření kampaně proti punku a Sex Pistols obzvlášť. Následovala vlna smyšlených historek - "Sex Pistols mají na svědomí nepokoje na letištti Heathrow", "Sex Pistols rozmlátili hodnému fotografovi jeho přístroj", "Sex Pistols plivají do vzduchu a používají ty nejsprostější výrazy, jimiž kazí naše děti", "Přívrženci Sex Pistols vyvolávají rvačky s našimi milými teddy boys", "Sex Pistols jsou nepřáteli národa", "Sex Pistols sní denně k snídani pět nemluvňat". Reakcí byly, přestože se to zdá neuvěřitelné, i zákazy. Půl roku nesměli nikde vystupovat, noviny je špinily, televize a rozhlas je bojkotovaly a proč to všechno? Jen proto, že Sex Pistols vkládali prsty na pár bolavých míst britské společnosti, pomáhali duševně zmrzačené mladistvé generaci zpět na nohy, zbavovali je zakřiknutosti a apatie, odhalovali pokrytecký svět dospělých. Teprve v roce 77 dobyl punk Anglii. Sex Pistols vyhráli boj o rozhlas, a i když protesty některých zestárlých rockových superhvězd měly pořád svou váhu (např. Rick Wakeman), podařilo se kapele podepsat výhodnou smlouvu na jednu desku se společností Virgin, a to krátce po té, co od svých smluv, i za cenu finančních ztrát, na základě nátlaků ustoupily i takové firmy jako EMI či A&M. A tak Sex Pistols vylezli ze svého utajovaného úkrytu - respektive zkušebny v jednom ze sklepem' čtvrti Hammersmith, a i když u některých klubů jako např. Marquee byli stále na černé listině jako No 1, natočili desku, dodnes v punku nepřekonanou - "Nevěr Mind The Bollocks". Syrový kytarový zvuk, zběsilé tempo, jedovatý hlas chrlící násilné a morbidní texty, sarkasmus - zkrátka další v řadě skandálů... Ta oficialita, zdá se, se stala kapele osudnou.
Na přelomu let 77-78 vyrazili na americké turné. To už byl v kapele namísto Matlocka legendární Sid Vicious proslulý zejména svými heroinovými mraky, výstředním chováním s obzvlášť typickým házením "dršek" a posléze (posmrtně) nejproslulejší právě díky své vlastní smrti, ke které ho bezpochyby dohnala kampaň proti jeho osobě za údajné zavraždění své přítelkyně Nancy. Ještě než se tak stalo, Sex Pistols se rozpadli. 14. ledna po koncertě v San Francisku oznámil Rotten, že zpíval naposled. "Mám dost spolupráce s Mc La-renem - je to anarchizujícíburžoust, který na anarchii věří tak dlouho, dokud mu přináší materiální kořist." S jeho odchodem éra kapely bohužel neskončila a právě zde bych viděl počátek lavinovitých podvodů spjatých se Sex Pistols a řízených nenasytným Mc Larenem. Dokud byli pospolu, takový podvod to nebyl, ze strany Mc Larena možná, z pohledu hudebníků sotva. S Rottenovým adieu však nastalo období uměle udržované životnosti skupiny. Koncertně neexistující zbytek kapely (pokud tou kapelou nebyl jen sám Mc Laren) vydal několik dokola se opakujících kompilací a živých záznamů, skromně doplňovaných o doposud nezveřejněné novinky a převzaté skladby. To vše vždy pod jiným, ale o to lákavějším obalem. Samostatnou fraškou, ještě víc hanobící už tak profláknuté jméno Sex Pistols, se stal film Sid and
Nancy - Love The Kill.
Punk nikdy nedosáhl nějakého výrazného komerčního úspěchu. Ostatně, které masy lidí by si za pemě vydělané peníze kupovaly desky, ze kterých se neline láskyplný šepot, mazlení a relaxační kůra, ale pěkně ostré a řízné "fackovač-ky". Punk slavil jiné vítězství. Zamíchal kartama a řádně /.čeřil stojaté vody pop-music. Prorazil cestu nové, nejen přemýšlivé, ale i k přemýšlení nutící muzice. Nepoužíval a nepoužívá k tomu metody glazé rukaviček, ale metody šoku, kopance do zadku. Punk vrátil sebedůvěru mladé generaci, hodně nahlas sdělil světu, že k tomu abyste založili kapelu, nemusíte hrát jako Blackmoore či Van Halen, nemusíte ovládat svůj nástroj na hranici virtuozity. Stačí jen chuť, trocha píle a hlavně být obdarován tím základním - talentem a myšlenkou. Punk tak postavil myšlenku před individuální hráčskou zručnost. Na jeho odkazu vznikly taková skupiny jako Damned, Clash, Dr. Feelgood, Generation X, Exploited, Chelsea, Cure, Siouxsie and the Banshees, Buzzcocks, Joy Division, Dead Kennedys a stovky jiných. Myslím, že bez Sex Pistols, a to znamená i bez toho zpropadeného Mc Larena, by z nich minimálně půlka nikdy nevznikla."